Ve svém dětství jsem se Vánoc nikdy nemohl dočkat a těšil se na dárky. Když jsem v 18 letech znovu uvěřil, těšil jsem se, jak budu ministrovat na Mši svaté. Tak tomu bylo ještě před pár roky, kdy jsem se opravdu těšil, že si budeme připomínat příchod Pána Ježíše na Zemi. Těšil jsem se na Mše svaté, dárky a ač to bude znít neuvěřitelně, tak i na návštěvy jedné rodiny o Božím hodu, kde mám dobrého kamaráda. Jeden rok navštívili oni nás, druhý rok zase my je. Tak tomu bylo ještě donedávna. Jenomže – z rodiny se všichni povdávaly a kamarád se oženil, takže již tyto návštěvy se nekonají a nemáme za ně žádnou náhradu. Nebaví mě, když na Boží hod sedíme u stolu sami a někdy mám pocit, že tam ostatní z rodiny řeší nesmysly. Proto odcházím na Mši svatou do kostela sv. Ducha v Trnové blízko Prahy, kde není žádný ministrant a tuto funkci vykonávám já. Nyní vzpomínám na Vánoce mého dětství – návštěvy známých, kteří k nám vodili své děti a já si s nimi hrál a dobu, kdy jsem se těšil na dárky. Teď jsem si dokonce některé dárky kupoval sám, protože se jednalo o odborné věci, kterým rodiče nerozumí, takže vím, co dostanu. Ač bydlím u rodičů, už teď vidím, jak se budu na Vánoce cítit sám. Mám radši Velikonoce, kdy vypomáhám s ministrováním ve farnosti, kde chybí dospělí ministranti. Kdyby v želivském klášteře pořádali i letos vánoční pobyt, určitě bych tam jel, i když bych nebyl doma na Štědrý večer.