Ve svém dětství jsem se Vánoc nikdy nemohl dočkat a těšil se na dárky. Když jsem v 18 letech znovu uvěřil, těšil jsem se, jak budu ministrovat na Mši svaté. Tak tomu bylo ještě před pár roky, kdy jsem se opravdu těšil, že si budeme připomínat příchod Pána Ježíše na Zemi. Těšil jsem se na Mše svaté, dárky a ač to bude znít neuvěřitelně, tak i na návštěvy jedné rodiny o Božím hodu, kde mám dobrého kamaráda. Jeden rok navštívili oni nás, druhý rok zase my je. Tak tomu bylo ještě donedávna. Jenomže – z rodiny se všichni povdávaly a kamarád se oženil, takže již tyto návštěvy se nekonají a nemáme za ně žádnou náhradu. Nebaví mě, když na Boží hod sedíme u stolu sami a někdy mám pocit, že tam ostatní z rodiny řeší nesmysly. Proto odcházím na Mši svatou do kostela sv. Ducha v Trnové blízko Prahy, kde není žádný ministrant a tuto funkci vykonávám já. Nyní vzpomínám na Vánoce mého dětství – návštěvy známých, kteří k nám vodili své děti a já si s nimi hrál a dobu, kdy jsem se těšil na dárky. Teď jsem si dokonce některé dárky kupoval sám, protože se jednalo o odborné věci, kterým rodiče nerozumí, takže vím, co dostanu. Ač bydlím u rodičů, už teď vidím, jak se budu na Vánoce cítit sám. Mám radši Velikonoce, kdy vypomáhám s ministrováním ve farnosti, kde chybí dospělí ministranti. Kdyby v želivském klášteře pořádali i letos vánoční pobyt, určitě bych tam jel, i když bych nebyl doma na Štědrý večer.
Aspergerův syndrom
Pochod pro život a Mezinárodní den autismu
Pochod pro život a Mezinárodní den autismu
Letošní pochod pro život připadl také na Mezinárodní den autismu. Myslím, že tyto dvě události mají spolu něco společného – podpora života. Tradicí na mezinárodní den autismu je modré oblečení, jako symbol barvy komunikace, která je pro lidi s autismem obtížná. Skutečně jsem si vzal tmavě modré džíny, královsky modré tričko s motorovými vozy a tmavě modrou mikinu s pantografovými jednotkami. Lidé s autismem mají v životě různé problémy, komunikací počínaje.
Já sám mám s komunikací veliké problémy, spoustě formulací vůbec nerozumím a beru je, jako by na mě byli druzí lidé oškliví nebo by mě odmítali. Kvůli autismu se na rozdíl od Downova syndromu naštěstí nezabíjí, protože jej nelze odhalit v prenatálním stádiu. Ovšem i já si říkám, proč právě já musím žít s Aspergerovým syndromem. Na to si odpovídám třemi otázkami: Proč ne, třeba proto, abych udělal něco dobrého nebo to, že to pochopím, až budu povolán do Božího království. Buďme rádi, že autismus nelze odhalit v prenatálním stádiu, jinak se možná potraty ještě zvýšily a chyběli by tu lidé, kteří by byli dobří v práci s počítačem, ve zpěvu, v kreslení či nějaké jiné vědě a hůře postižení by mohli být třeba ošetřovatelé zvířat či pomocníci v chráněných kavárnách. Navíc začlenění různě postižených lidí pomáhá morálce, v Katolickém týdeníku kdysi psali, že na škole, která integruje žáky s různými postiženími, nemají zde tolik kázeňských problémů ostatních žáků. Pochodem pro život lze možná děkovat, že se nedá v prenatálním stádiu odhalit všechna postižení, která by nutila ženy na potrat.
Já jsem prožil Národní pochod pro život nejdříve na řeckokatolické Svaté liturgii v katedrále sv. Klimenta. Líbilo se mi, že nebyla plna různých zdlouhavých projevů a dbal se důraz na zpřítomnění kalvárské Oběti. V kázání se vladyka Ladislav Hučko velmi kriticky vyjádřil k častému rození dětí mimo manželství a také k tomu, že po potratech nám tu někdo bude chybět. Staroslovanské zpěvy byly sice hezké, při pohledu do misálku jsem staroslověnštině rozuměl, ale odpovídat jsem nedokázal. Již brzy po Svaté liturgii jsem se přesunul na Klárov, kde probíhalo shromáždění. Líbil se mi projev Jany Jochové, která se jasně vyjádřila proti gendrové ideologii a sexuální výchově ve škole. Pochod začal ve dvě hodiny, vedl přes Mánesův most, Křižovnickou ulici, Smetanovo nábřeží, Husovu ulici, 28. října, až skončil u pomníku sv. Václava na Václavském náměstí. Na závěr se mi líbil projev protestanta. Řekl, že jsme se zúčastnili pochodu proti potratům, ale znamená to, že jsme pro život. Také řekl, že nějakého chlapce s Downovým syndromem má ještě radši, než ostatní. Na závěr pochodu zazněl svatováclavský chorál. Účastníků bylo 7000, více než se počítalo, což je jistě chvályhodné.
Věci, které jako Asperger nikdy nepochopím
Lidé s Aspergerovým syndromem mnoho věcí nechápou. Je známé, že nechápou ironie, metafory, sarkasmy, přirovnání a rčení. Nechápu je ani já. Považuji se sice za hluboce věřícího člověka, ale velkým problémem je pro mě čtení Písma Svatého. V seznamu uvádím nepochopitelné věci, které mě nejvíce pálí.
- Proč musím odpouštět druhým, přestože se mi neomluví?
- Proč jsou metafory, ironie, sarkasmy a přirovnání?
- Proč je Bible plná obrazných řečení?
- Proč musím respektovat pravidla, určená jen pro zbytečnou „buzeraci“?
- Proč je třeba respektovat nadřízené (učitele), kteří jednají špatně a já musím držet „hubu a krok“?
- Proč je třeba se učit naprosté zbytečnosti, které s daným oborem nijak nesouvisí?
- Proč je ošklivé přát druhým lidem smrt, přestože jsou protivní nebo škodí?
- Kdokoliv nenávidí svého bratra, je vrah – a víte, že žádný vrah nemá podíl na věčném životě. (1. Janův 3, 15) Vůbec nerozumím tomu, proč je vrah, když jej vůbec nemusel zabít. Nad tímto veršem si neustále lámu hlavu.
- Velmi se mi protiví toto rčení: Kdo po tobě kamenem, ty po něm chlebem. Proč? Vnímám to, jako by bylo normální si nechat „kálet“ na hlavu.
Co pro mě znamená Aspergerův syndrom?
Již ve čtyřech letech mi byl diagnostikován Aspergerův syndrom . Tehdy jsem byl mě zajímala různá zvířata, podle psychologické zprávy jsem nakreslil za den 25 obrázků sanitek. Ve třech letech jsem poznával první čísla a velká písmena, ve čtyřech letech přibyla malá písmena. Fascinovaly mě různé piktogramy, hlavně zákazové. V pěti letech jsem rád pročítal atlasy hub. To mi zůstalo dodnes, avšak papírové atlasy hub nahradil internet. Rodiče mi nedovolovali sbírat nové druhu hub, ale v mých 23 letech, kdy jsem se skamarádil s dívkou-bioložkou, jsem se rozhodl začít sbírat holubinky, v dalším roce přibyli čirůvky fialové, sluky svraskalé, čirůvky májovky a také jsem začal sbírat penízovky sametonohé , lidově zvané sametonožky a líhy. Pokaždé, když mě někdo uvidí s těmito druhy hub v košíku, hned se diví, co to sbírám. Od dětství mě zajímají také lokomotivy, do Národního technického muzea jsem chodil stejně rád jako na hřiště. Momentálně se zajímám především o historické motorové lokomotivy a vozy a o úzkorozchodné dráhy. Z dopravy mě zajímá také historie tramvají a trolejbusů.
Rodiče nesnášeli moji posedlost touto tématikou, nejhorší pro mě bylo nakreslit člověka, což po mně v sedmi letech často vyžadovali, asi jako přípravu na školu. Touto dobou na mně začali aplikovat metodu pevným objetím , což bylo horší než všechny tresty do hromady. Mnohem horší, než plácnutí vařečkou či zabavení věci. Přitom na mě křičeli, že je nenakreslím nikdy hezky a kreslím stále to samé. Já osobně jsem pro zákaz metody pevným objetím. Dítěti přitom nemá být umožněno se napít či vymočit. Byl to pro mě šok, když jsem se dočetl, že tato zvrhlost nemá být trestem.
Školu jsem až na nějaké sociální problémy zvládal docela dobře, míval jsem jedničky a dvojky a nepotřeboval jsem asistenta. Tělocvik pro mě býval utrpením. Nemám rád kolektivní sporty ani gymnastiku. Na druhém stupni jsem místo jedné hodiny tělocviku mohl chodit plavat, což bylo výrazně lepší a na střední škole mi lékařka vždy dávala uvolnění. Mezi spoustou lidí jsem to nezvládal. Na cvičení mi nadávali do mentálů, od čtvrté třídy mě šikanovali, nejčastěji braním věcím a urážlivými poznámkami. V životě jsem nebyl na žádném vícedenním školním pobytu, na třídenním až na vysoké škole.
Nyní na vysoké škole je spousta věcí lepších – žádné zkoušení u tabule, žádné namátkové písemky, žádná šikana, jen je problémem pro nás všechny předmět pomocné vědy historické. Čtení starého písma. Všem nám to přijde náročné v nepoměru s požadavky učitele. Nyní mě mrzí, že jsem po maturitě nešel dělat něco s počítačovou grafikou. Učím se v Inkscape, v Gimpu, Scribusu a teď zkouším tvořit webové stránky ve WordPressu.
Lidé s Aspergerovým syndromem často ani nedojdou pro rohlíky nebo nejsou schopni jet MHD. To já naštěstí nejsem. Mezi lidmi také nejsou rádi. V mém případě je to jen částečné, bývám rád mezi lidmi, s kterými si sednu. I kamarádka, která ví, co to Aspergerův syndrom je, říkala, že je to podivuhodné, že se s nimi dokáži bavit. Sám chodím ministrovat i do cizích kostelů a nemám problém zajít do sakristie a zeptat se. Dokonce ani v cizině ne.
Nechápu básničky, metafory, sarkasmy a ironie. Nevadí mi to, když to lidi nepoužívají. Bohužel mladší sestra i táta tyto obraty používají často a vytáčí mě to. Podle mě to není velký hendikep. Čtení bible je pro mě utrpení, sám na křesťanském spolču musím zkousnout modlitbu Lectio divina .