Co pro mě znamená Aspergerův syndrom?

Již ve čtyřech letech mi byl diagnostikován Aspergerův syndrom . Tehdy jsem byl mě zajímala různá zvířata, podle psychologické zprávy jsem nakreslil za den 25 obrázků sanitek. Ve třech letech jsem poznával první čísla a velká písmena, ve čtyřech letech přibyla malá písmena. Fascinovaly mě různé piktogramy, hlavně zákazové. V pěti letech jsem rád pročítal atlasy hub. To mi zůstalo dodnes, avšak papírové atlasy hub nahradil internet. Rodiče mi nedovolovali sbírat nové druhu hub, ale v mých 23 letech, kdy jsem se skamarádil s dívkou-bioložkou, jsem se rozhodl začít sbírat holubinky, v dalším roce přibyli čirůvky fialové, sluky svraskalé, čirůvky májovky a také jsem začal sbírat penízovky sametonohé , lidově zvané sametonožky a líhy. Pokaždé, když mě někdo uvidí s těmito druhy hub v košíku, hned se diví, co to sbírám. Od dětství mě zajímají také lokomotivy, do Národního technického muzea jsem chodil stejně rád jako na hřiště. Momentálně se zajímám především o historické motorové lokomotivy a vozy a o úzkorozchodné dráhy. Z dopravy mě zajímá také historie tramvají a trolejbusů.

Rodiče nesnášeli moji posedlost touto tématikou, nejhorší pro mě bylo nakreslit člověka, což po mně v sedmi letech často vyžadovali, asi jako přípravu na školu. Touto dobou na mně začali aplikovat metodu pevným objetím , což bylo horší než všechny tresty do hromady. Mnohem horší, než plácnutí vařečkou či zabavení věci. Přitom na mě křičeli, že je nenakreslím nikdy hezky a kreslím stále to samé. Já osobně jsem pro zákaz metody pevným objetím. Dítěti přitom nemá být umožněno se napít či vymočit. Byl to pro mě šok, když jsem se dočetl, že tato zvrhlost nemá být trestem.

Školu jsem až na nějaké sociální problémy zvládal docela dobře, míval jsem jedničky a dvojky a nepotřeboval jsem asistenta. Tělocvik pro mě býval utrpením. Nemám rád kolektivní sporty ani gymnastiku. Na druhém stupni jsem místo jedné hodiny tělocviku mohl chodit plavat, což bylo výrazně lepší a na střední škole mi lékařka vždy dávala uvolnění. Mezi spoustou lidí jsem to nezvládal. Na cvičení mi nadávali do mentálů, od čtvrté třídy mě šikanovali, nejčastěji braním věcím a urážlivými poznámkami. V životě jsem nebyl na žádném vícedenním školním pobytu, na třídenním až na vysoké škole.

Nyní na vysoké škole je spousta věcí lepších – žádné zkoušení u tabule, žádné namátkové písemky, žádná šikana, jen je problémem pro nás všechny předmět pomocné vědy historické. Čtení starého písma. Všem nám to přijde náročné v nepoměru s požadavky učitele. Nyní mě mrzí, že jsem po maturitě nešel dělat něco s počítačovou grafikou. Učím se v Inkscape, v Gimpu, Scribusu a teď zkouším tvořit webové stránky ve WordPressu.

Lidé s Aspergerovým syndromem často ani nedojdou pro rohlíky nebo nejsou schopni jet MHD. To já naštěstí nejsem. Mezi lidmi také nejsou rádi. V mém případě je to jen částečné, bývám rád mezi lidmi, s kterými si sednu. I kamarádka, která ví, co to Aspergerův syndrom je, říkala, že je to podivuhodné, že se s nimi dokáži bavit. Sám chodím ministrovat i do cizích kostelů a nemám problém zajít do sakristie a zeptat se. Dokonce ani v cizině ne.

Nechápu básničky, metafory, sarkasmy a ironie. Nevadí mi to, když to lidi nepoužívají. Bohužel mladší sestra i táta tyto obraty používají často a vytáčí mě to. Podle mě to není velký hendikep. Čtení bible je pro mě utrpení, sám na křesťanském spolču musím zkousnout modlitbu Lectio divina .

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *